Jak nahrávat nástroje aneb snímání nástrojů

 (celý a aktualizovaný článek je součástí tohoto PDF s obsahem celého tohoto webu)

V případě, že už máme vše potřebné pro domácí nahrávání , můžeme se do toho pustit. Každý nástroj a hlas, který chcete na nahrávce mít, musíte vždy nějak nahrát – sejmout. O technikách snímání různých nástrojů by šla asi napsat celá kniha, já se však v této kapitole spíše budu soustředit jen na základní nástroje v žánru rock/pop.

Jen upozorňuji, že nejsem žádný „expert“, tak mne omluvte, pokud zde bude nějaká nepřesnost.
A jak se tedy jednotlivé nástroje nahrávají? Zvuk lze snímat mikrofonem, kontaktním snímačem či přímo linkovým výstupem z elektronických nástrojů. Na každý nástroj se ale vždy hodí jiná technika snímání, jiné typy mikrofonů či snímačů, takže bohužel neexistuje žádná univerzální rada, jak dobře a jednoduše nahrát kterýkoliv nástroj.

Rady a tipy zde uvedené  neberte jako jediné správné, mikrofon můžete k nástroji umístit tisíci a jedním způsoby a všechny mohou znít zajímavě či použitelně pro konkrétní nahrávku.

Před vlastním snímáním jakéhokoliv nástroje doporučuji mít na paměti toto:

a) Nástroj musí znít dobře, nerezonovat, měl by být naladěn, u kytar mít novější struny atd. Pokud nástroj nezní dobře, bude to znát i na nahrávce.

b) ucho je užitečným  pomocníkem při umisťování mikrofonu – zkuste nejprve nástroj poslouchat a  jen dle poslechu najít takovou polohu či vzdálenost vůči nástroji, ve které se Vám bude jeho zvuk líbit. Toto místo je pak možné považovat za výchozí bod pro umístění mikrofonu.

c) jak bylo zmíněno v kapitole o mikrofonech, je třeba se vždy u konkrétního nástroje rozhodnout, zda jej budete snímat z dálky (více věrný zvuk nástroje, ale více se projeví „místnost“ či přeslechy) nebo z blízka (vliv proximity efektu, více ostřější a méně věrohodný zvuk nástroje)

d) čím menším počtem mikrofonů nástroj snímáte, tím méně potíží budete mít s fází mikrofonů a se zvukem

e) Mějte na paměti, že i některé mikrofony mají určitou hranici citlivosti a nesnesou velký akustický tlak – to se týká zejména kondenzátorových mikrofonů, které se musí k hlasitým nástrojům (kytarové aparáty, bubny..) umisťovat s opatrností…

f) volte pro snímání nástroje takový mikrofon, jehož frekvenční rozsah zvládne nástroj věrně sejmout – např. pro nástroje mající bohatě zastoupené basové pásmo použijte mikrofony, které jsou v tomto pásmu více citlivé apod.  „Nejnáročnějšími“ nástroji v tomto ohledu jsou: kostelní varhany (rozsah už do cca 20Hz), akustické nástroje, vokály a činely – na tytyo nástroje byste tedy měly použít nejlepší mikrofony, které máte (většinou kondenzátorové). Méně náročné jsou pak např. kytarové aparáty, některé dechové nástroje, části bicí sady a tam si můžete „dovolit“ použít i méně kvalitní mikrofon, pokud těch kvalitních nemáte dostatek.
 

Akustická kytara

nástroj, který se velmi často na nahrávkách používá a který se, zejména v amatérských podmínkách, nedaří často dobře nahrát. Spousta začátečníků totiž dělá chybu v tom, že se snaží elektroakustickou kytaru nahrávat přes vestavěný snímač a výstup. Ten se ale pro „studiové“ nahrávání příliš nehodí, neboť snímá zvuk pouze z jedné části kytary (např. z kobylky), přičemž vlastní zvuk akustické kytary tvoří všechny její části – tělo, ozvučnice atd. Proto by se akustická kytara měla snímat mikrofonem ve vhodné vzdálenosti od nástroje, aby byl zvuk kytary opravdu reálný.
Na nahrávání akustické kytary se většinou používají velkomembránové i malomembránové kondenzátorové mikrofony, pokud je ale nemáte, často velmi dobrý výsledek poskytnou i kvalitní dynamické mikrofony (např. Shure SM57)

Velmi důležité je umístění mikrofonu vůči samotné kytaře a jeho vzdálenost. Pokud namíříte mikrofon proti ozvučnému otvoru kytary, bude zvuk více basový a méně čitelný. Daleko lepších výsledků lze docílit namířením mikrofonu do oblasti dvanáctého pražce. Vzdálenost mikrofonu se volí i dle stylu – u „klasiky“ se často umísťuje mikrofon dále od kytary, aby se více projevil zvuk všech částí kytary + nahrávací prostor. V oblasti pop/rocku se zas akustická kytara snímá z větší blízkosti, čímž dosáhneme ostřejšího a „průraznějšího“ zvuku. Pokud máte před nahráváním čas, doporučuji vyzkoušet více různých umístění, než naleznete zvuk, který se Vám do konkrétní nahrávky hodí.
Ve studiích se často rovněž používá snímání akustické kytary dvojicí kondenzátorových mikrofonů, jejichž výsledkem je stereo záznam kytary. Zde se často používají stereo techniky snímání – např X/Y (viz kapitola o stereo záznamu)


Zajímavým experimentem může být snímání akustické
kytary dvojicí mikrofonů v oblasti mezi ozvučným otvorem
a 12tým pražcem - jeden z mikrofonů je umístěn nad tělem
kytary a směřuje seshora dolů směrem ke strunám a druhý
mikrofon, umístěný pod kytarou směřuje naopak nahoru
proti hornímu mikrofonu směrem k nejtenčí struně –
výsledkem je zvuk kytary rozložený ve stereo prostoru.
Musí se dát ale pozor na fázi mikrofonů.
Jiná situace nastává při nahrávání koncertu. Tam se bohužel
nejspíše neobejdeme bez snímání kytary pomocí jejího
snímače přes DI box do mixpultu, neboť mikrofon by během
koncertu velmi výrazně snímal i přeslechy z jiných nástrojů,
které jsou mnohonásobně hlasitější než akustická kytara.
Výsledný zvuk kytary nahraný přes snímač je možné při
mixingu poněkud přikrášlit pomoci EQ, ale zvuk nejspíše
nebude nikdy příliš realistický a „akustický“

Elektrická kytara

Snímání elektrické kytary jsem zevrubněji popsal v samostatné kapitole, zde se omezím na doporučení , snímat zvuk kytary mikrofonem přes kytarové kombo či reproduktor – tedy metodou, která se používá v profi studích už od 60. Let až do současnosti.

Předpokladem pro dobrý zvuk el. kytary nahrané touto metodou je kvalitní zesilovač/kombo, dobrý mikrofon a jeho vhodné umístění  vůči reproduktoru komba.  Stejně jako u snímání akustické kytary,  je velice důležité umístit mikrofon tak, aby zvuk byl jasný, čitelný (a nebo v případě potřeby hutný a basový). Namířením mikrofonu na  střed reproduktoru opět dostanete spíše basovější zvuk, čitelnější  je kytara v případě, že mikrofon namíříte spíše do poloviny poloměru reproduktoru. Opět se vyplatí udělat si čas a zkusit různé umístění mikrofonu od komba. Vzdálenost se zde projevuje podobně jako u akustické kytary – velké kytarové boxy 4x12palců lze pro mohutnější zvuk snímat z větší dálky, pro ostřejší zvuk se naopak zvuk snímá v blízkosti několika cm od reproduktoru.

Standardem pro snímání kytarových aparátů se stal už od konce 60. let relativně levný mikrofon Shure SM57. Dobrých výsledků lze ale samozřejmě dosáhnout i s jinými kvalitním dynamickými mikrofony a často se snímá zvuk i těmi kondenzátorovými, které mohou ve výsledku zvuk více „přiostřit“. Jsou ale více citlivé na max. akustický tlak, takže je dobré si předem ověřit, zda Váš kondenzátorový mikrofon zvládá bez zkreslení zaznamenat i velmi hlasitý kytarový aparát.

V profi studiích se často opět používá snímání pomocí více mikrofonů – často se kombinují jejich druhy a vzdálenosti a rovněž není výjimkou, že se k „předním“ mikrofonům snímá zvuk i ze zadní strany komba (pozor na otočení fáze!)

Kytaristé často používají různé (multi)efekty a „krabičky“ , které velmi ovlivňují výsledný zvuk kytary. Při nahrávání je ale vhodné nahrávat kytaru jen s těmi efekty,  které jsou pro výsledný zvuk kytary nezbytné (zkreslovače, tremolo, chorus, tap delay, kvákadlo aj) a naopak nepoužívat běžné dozvukové efekty (např reverb). Ty se totiž dají na nahranou kytaru daleko lépe aplikovat až při mixu nahrávky.

Klávesové nástroje a piana

Akustické pianino - se většinou snímá dvojicí kvalitních kondenzátorových mikrofonů (opět často metodou X/Y či A/B)– většinou  shora po odklopení vrchní desky piana –umístění mikrofonů se volí v závislosti na tom, jaký výsledný zvuk chcete na nahrávce mít – vzdáleností obou mikrofonů od sebe se určuje stereo hloubka nahrávky, vzdáleností mikrofonů od kladívek nástroje se zase určuje ostrost zvuku – pro rock či rock´n´roll se tedy mikrofony umísťují blízko kladívek pro perkusivní a ostrý zvuk, pro klasiku či jazz se mikrofony naopak umísťují dále od kladívek. Doporučuji si toto vyzkoušet, pokud budete mít před nahráváním čas….

Elektronické klávesy a klavíry – tady je situace o dost jednodušší – drtivá většina těchto nástrojů má přímo line-ou výstup (1x mono či 1x stereo), ze kterého lze nástroj většinou přímo zapojit do nahrávacího zařízení či mixpultu (není ani nutný DI box). Výsledný zvuk je pak zcela jen závisí na kvalitě samplů či zvuků v samotném nástroji.

Další možností, jak snímat zvuk elektronických klávesových nástrojů, je pomocí MIDI . MIDI rozhraní opět drtivá většina (polo)profesionálních nástrojů obsahuje a lze tedy přes něj do PC nahrát klávesovou stopu. Pomocí MIDI se ale nepřenáší  přímo „zvuk“ nástroje, ale jen data o stisknutých tónech, takže je pak nutné výsledný zvuk v počítači nahrané stopě přiřadit. Více o MIDI se dozvíte opět ve zvláštní kapitole.  

Baskytara

Tu lze nahrávat dvěma základními metodami – buďto přes DI výstup přímo do nahrávacího zařízení a nebo obdobně jako el.kytaru – snímáním reproduktoru basového komba.  Opět se často používají kombinace obou metod, kdy se k přímému signálu z DI výstupu přimíchává signál z mikrofonu, který snímá reproduktor (opět  je třeba dát pozor na fázi a případně ji u jednoho z mikrofonů obrátit)

Snímání baskytary přes DI výstup se realizuje jednodušeji – lze použít např. Direct Out výstup, který má basové kombo a přímo zapojit tento výstup kabelem do záznamového zařízení. Pokud kombo nemá direct out, je nutné připojit basu přes tzv. DI box, z kterého teprve půjde signál do nahrávacího zařízení nebo mixpultu.

Baskytara snímaná přes DI výstup zní ve výsledku dost jinak, než se nám zda přímo v místnosti, kde ji slyšíme z komba. Často jsou v basové lince slyšet různé ruchy a drnčení strun a proto je vhodné, aby baskytarista před nahrávkou pomocí korekcí na svém nástroji zkusil tyto ruchy minimalizovat (aniž by ale výrazně ovlivnit zvuk baskytary).  Zvuk získaný a nahraný přes DI out výstup se ve většině případů musí při mixu nahrávky komprimovat, upravovat pomocí EQ, aby zvuk získal více basový charakter. Docela zajímavě zní takto nahraný přímý signál, pokud jej pustíte při míchání přes nějakou simulaci basového aparátu (např. VST plugin Guitar Rig obsahuje několik „basových“ modelů).

Snímání baskytary mikrofonem přes basové kombo může dát ve výsledku lepší výsledek, je však nutné mít kvalitní basové kombo, které nerezonuje na nějakém konkrétním tónu, nebrumí a nešumí .  Basové aparáty se snímají zejména  dynamickými mikrofony, často těmi samými, které se používají pro snímání basového bubnu – kopáku - tedy např AKG D112 aj. 

Bicí

Ano, prubířský kámen „amatérských“ nahrávek je bicí sada – na ní je nejvíce slyšet rozdíl mezi „profi“ studiem a „domácí“ nahrávkou.  Dobře sejmutý zvuk bicích totiž už vyžaduje náročnější technické vybavení, než třeba u snímání kytary a navíc je třeba nahraný zvuk při mixáži dobře upravit, aby bicí zněly dobře.

Co je v ideálním případě na nahrávání bicích potřeba?

-           vícestopé záznamové zařízení (ideálně osmi- a více stopé…)

-          Kvalitní mikrofony na snímání bicích a jejich stojany či úchyty

-          Dobře akusticky vyřešené prostředí, ve kterém nahráváte

-          Dobře znějící a naladěné bicí

V tomto ideálním případě by se pro snímání bicí sady použila metoda „close miking“, která se běžně v současné době ve studiích používá – u každého bubnu a činelu umístíte zvláštní mikrofon, který ten konkrétní buben/činel snímá a nahrává do zvláštní stopy.  Není výjimkou, že např. k virblu se umísťují mikrofony dokonce dva – jeden klasicky z vrchu - ten snímá přímo zvuku úderu paličky na blánu bubnu - a druhý zespodu, který snímá struník virblu (u něj je nutné otočit fázi signálu)  Kromě nazvučení všech prvků v bicí sadě, se v místnosti umisťují tzv. ambientní mikrofony, které snímají celou bicí sadu z dálky a jejichž signál se při míchání v případě potřeby přimíchává k výslednému zvuku. Takovéto „vychytávky“ si ale můžete dovolit v případě, že máte k dispozici např. 16ti-stopý záznam. Většinou ale takové „štěstí“ nemáte a je nutné si při nahrávání vystačit s menším počtem mikrofonů.  Zkusím zde tedy postupně popsat některé možnosti nahrávání bicí sady pomocí osmi či méně-stopými záznamovými metodami.

Jaké typy mikrofonů se na snímání bicích používají? V obecné rovině se na bubny používají dynamické mikrofony (s kardiodní charakteristikou, kvůli minimalizaci přeslechů)  a na „plechy“ pro změnu ty kondenzátorové.

Kopák – většinou se na jeho snímání používají velkomembránové dynamické mikrofony – např AKG D112, Shure Beta 52, Soundking ED007 apod. Mají většinou ve frekvenční charakteristice „zdvih“ u basových frekvencí a často ještě zvýraznění kolem 2 – 4kHz pro hutný a přitom ostřejší zvuk basového bubnu.

Virbl – tady je „legendou“ opět Shure SM57, který se umísťuje k virblu směrem k bubeníkovi a míři zhruba na střed virblu.  Mimo shure SM57 lze použít samozřejmě jakýkoliv jiný kvalitní dynamický mikrofon.

Přechody – opět se zde uplatní dynamické mikrofony, nemusí být tak kvalitní jako ty na snímání virblu (přechody nejsou tolik frekvenčně „náročné“) Pokud ale máte k dispozici třeba víc SM57ček, nebojte se je na přechody použít. Přechody  -„ tomy“  - se někdy snímají každý zvlášť, někdy se snímá jen sousední dvojice „tomů“ mikrofonem, který je umístěn mezi nimi.

Činely a Hi-hat – pokud máte k dispozici dostatek stop, snímá se každý činel a hajtka zvláštním mikrofonem. Ve většině případů „domácího“ nahrávání si však budete asi muset vystačit jen s dvojicí mikrofonů a snímat všechny „plechy“  najednou pomocí nich – této dvojici se někdy říká „overheady“.  Mělo by se jednat o pár stejných kondenzátorových mikrofonů (označují se občas jako „matched pair“), které se umisťují nad bicí sadu.  K těmto účelům se často využívají malomembránové kondenzátorové mikrofony – tzv. „tužky“.  Konkrétních typů „tužek“ je velká řada, např. APEX180, Shure KSM137, Behringher B-5, AKGC1000S aj.

Dvojice overhead mikrofonů se nejčastěji umísťuje  metodami X/Y či A/B (viz kapitola o stereo záznamu) 

Metody snímání bicích – v příkladech použiju standardní bicí sadu (kopák, virbl, 3xtom, ride, splash a hi-hat)

Osmistopý záznam:
Pokud máte možnost nahrávat osm různých audio stop současně, doporučoval bych toho využít a nahrát co nejvíce částí bicí sady na svou zvláštní stopu. V případě osmi stop nám to tedy krásně vychází tak, že máme 1. stopu pro kopák, 2. pro virbl, 3. – 5. pro přechody, 6. pro „hajtku“, 7. a 8. Pro ride a splash činely.  

Pokud by byla nahrávka výrazně postavená na zvuku virblu, který by v ní měl být výrazný, tak bych zkusil přechody snímat jen dvěma mikrofony (umístit je mezi jednotlivé „tomy“) a na uvolněnou stopu nahrávat spodek virblu se struníkem, což nám pak umožní dosáhnout  větší variability zvuku virblu při míchání nahrávky.

 Šestistopý záznam
Často se bicí nahrávají zároveň s rytmickou částí kapely (basa + doprovodná kytara). V takovém případě nám z osmi stop zbyde pro bicí jen 6 stop.  V takovém případě doporučuji snímat všechny činely už pouze dvěma overheady (levý a pravý) – ty bez potíží nahrají zvuk činelů a hi-hat.  Do zbývajících 4 stop snímejte kopák, virbl a přechody (pomocí dvou mikrofonů)

Čtyřstopý záznam
Pokud máte pro nahrávání bicích jen čtyři stopy,  není co řešit a nejoptimálnější variantou je snímání kopáku, virblu a dvou overheadů.  Umístění overheadů se ale již musí věnovat větší péče, protože je třeba je umístit tak, aby se v nahrávce neztrácely jednotlivé „tomy“. Často může pomoci např. snížit výšku činelů, takže pak nemusí být mikrofony tak daleko od přechodů.

Třístopý záznam
Zde už je výsledný zvuk nahrávky značně omezen a dá se říci, že čím méně mikrofonů na snímání bicích použijete, tím více si musíte dát před nahráváním „práci“ s jejich pečlivým umístěním.

Pomocí třech stop tedy můžete nahrávat bicí tak, že snímáte zvlášť kopák  a pak dva overheady, které snímají stereo obraz „zbytku“ bicí sady. Většinou je zde ale problém opravdu vyvážit hlasitost a umístění mikrofonů tak, aby byl dobře slyšet virbl i přechody + jednotlivé činely.

Metoda Glyna Johnse

Glyn Johns je známý britský zvukový inženýr a producent, který spolupracoval snad se všemi nejvýznamnějšími kapelami 60. a 70. let (Beatles, Led Zeppelin, Rolling Stones, Who atd) a který na konci 60. let tímto 3-mikrofonním systémem snímal bicí na prvních albech Led Zeppelin.

Tato metoda spočívá v umístění jednoho overhead mikrofonu nad bubeníka – mikrofon směřuje na virbl , druhý mikrofon (vzdálený od virblu stejně daleko jako overhead – to si můžete změřit např. kabelem či provázkem) je umístěn z pohledu bubeníka  napravo od pravého „kotle“ a směřuje na virbl a hi-hat. Třetí mikrofon snímá zepředu opět kopák (ale je umístěn dále od sady a ne přímo u blány)  Glyn Johns na tuto metodu používal kvalitní kondenzátorové mikrofony.

Výhodou této metody je, že virbl je ve stereo obrazu nahrávky „uprostřed“ a jsou dobře slyšet přechody. Je ale nutné snížit ride činel u přechodů, aby byl též dobře slyšet.

Dvoustopý záznam

Pro hardrock či metal jsou podle mě dvě stopy na bicí málo, u jazzu či jiných „měkčích“ stylů se dá pomocí stereo dvojice mikrofonů vytvořit zajímavý zvuk bicích. Dva mikrofony lze použít buďto jako overheady (stereo záznam bicí sady), nebo jen prostorové mikrofony (je snímán zvuk bicích z prostoru a větší dálky  a nebo mono nahrávka bicí sady pomocí dvou mikrofonů, z nichž jeden snímá kopák a druhý ze shora zbytek sady.

U dvoustopého i třístopého záznamu bych zvážil možnost předmíchání bicích na nějakém externím mixpultu, z něhož by šel již „hotový“ stereo zvuk bicích do nahrávacího zařízení. Takhle byste si mohli opět nazvučit každý buben a činel zvlášť, umístit jej ve stereo prostoru (ovladač PAN na mixpultu) a nahrát si tak celou bicí sadu . Musíte si ale dát opravdu záležet s vyvážením hlasitostí všech mikrofonů, protože po takovéto dvoustopé nahrávce již nebudete mít šanci cokoliv změnit či „vytáhnout“ více  nějaký prvek bicí sady v mixu

Drum triggering

Další možností, jak nahrát bicí na demo v „domácích“ podmínkách, je použít samply či profesionálně nasnímané zvuky bicích.  To se provádí pomocí tzv. „MIDI drum triggerů“ (existuje nějaký hezký český výraz? :)) ty mají buďto podobu hardwarovou v podobě malých kontaktních snímačů na bubnech a nebo se používá softwarový triggering (např. Drumagog) v momentě míchání skladby. A co má vlastně tato metoda provést?  Jednoduše má převést nahranou bicí stopu do MIDI signálu (not), pomocí něhož se pak zvuk původních bicích nahradí samply profesionálně sejmuté bicí sady.  Pomocí softwarových programů typu EZ Drummer, Addictive Drums, Groove agent ad., lze pak dosáhnout kvalitního zvuku bicí sady. Často se rovněž tato metoda kombinuje  - reálné nahrávky „plechů“ se kombinují s profi samply bubnů apod. Já osobně často tento „drum triggering“ používám na kopák (viz návod v zde)

Výše uvedené metody berte jen jako orientační. Možnosti, jak bicí nahrávat, je velká řada a někdy lze i s „málem“ dosáhnout velmi dobrých výsledků.

Další informace o nahrávání bicích naleznete na internetu: např. na  https://www.recordingeq.com/EQ/req0301/feature.html  a nebo na https://ronansrecordingshow.com/2009/12/drum-recording-tips-great-drum-sounds-with-only-two-mics-or-two-inputs/

Zpěvy a vokály

Nahrávání zpěvů a vokálů je většinou poslední v řetězci nahrávání demo nahrávky.  Ve studiu se vokály běžně nahrávají kvalitními velkomembránovými kondenzátorovými mikrofony, které dokáží zachytit i jemné detaily hlasu.  Mezi nejznámější mikrofony, které se na toto používají, patří třeba německý Neumann U87 (cena cca 70tisíc :)) a další klasické typy.  Pro domácí nahrávání ale nemusíte utrácet desítky tisíc za mikrofon, dobrou službu odvedou i levnější typy těchto mikrofonů, které lze sehnat už od cca 3000,-

Pokud máte doma kvalitní dynamický mikrofon, nebojte se jej pro nahrávání zpěvů použít  - i spousta známých interpretů používá dynamický Shure SM58 a podobné…  v případě, že nahráváte živé vystoupení , určitě použijte dynamický mikrofon, ten totiž minimalizuje zpětnou vazbu a též i přeslechy z jiných nástrojů.

Kromě samotného mikrofonu je nezbytný kvalitní a pevný mikrofonní stojan. Lepší mikrofony jsou k němu pak připevněny pružným držákem, tzv. pavoukem, který zajišťuje, aby se do mikrofonu nepřenášely vibrace z podlahy a stojanu samotného. Při nahrávání ve studiu pak určitě nedoporučuji, aby zpěvák držel při nahrávání mikrofon v ruce.  Mikrofon by rovněž neměl být umístěn na nějakém stolním stojanu, neboť zvukové odrazy od desky stolu by způsobovaly interferenci s přímým zvukem.  Ideálním prostředním je tedy místnost, kde jsou utlumeny zvukové odrazy a kde je mikrofon i zpěvák dále od zdí či rohů místnosti.

Před zpěvový mikrofon se umísťuje  pop filtr – je to de facto jemná síťka (nylonky), která tlumí vzduchové nárazy, které vznikají při vyslovování hlásek „p“, „b“ a které by se na nahrávce jinak projevily jako nepříjemné tlumené nárazy a „lupance“.
Vzdálenost zpěváka od mikrofonu není nijak pevně stanovena, v obecné rovině nedoporučuji, aby se zpěvák úplně „lepil“ na mikrofon. U kondenzátorových mikrofonů může být vzdálenost větší  i 20 – 30 cm, ale více se pak u nich projevuje akustika nahrávacího prostředí. Pokud tedy nahráváte v méně vhodném prostředí s více zvukovými odrazy, doporučuji vzdálenost od mikrofonu zkrátit.  Při zpěvu pak vzdálenost dodržujte, zpěvák by  rozhodně neměl při zpívání otáčet hlavu a výrazně měnit polohu vůči mikrofonu.

Zpěvové mikrofony se ve studicíh standardně neumísťují přímo proti ústům zpěváka, ale jsou většinou lehce nad nimi, čímž se také sníží rušivé zvuky vznikající během zpěvu, dýchání a pohybu úst zpěváka.

V dnešní době se většinou hlavní i doprovodné hlasy nahrávají postupně – někdy však můžete potřebovat nahrát několik lidí zpívajících zároveň – to se většinou provádí tak, že se nahrává na mikrofon s všesměrovou charakteristikou a zpěváci se rozmístí kolem mikrofonu do vhodné vzdálenosti několika desítek cm.
Pokud snímáte celý pěvecký sbor, který částo čítá i několika desítek lidí, snímá se celý soubor zpravidla jen několika citlivými kondenzátorovými mikrofony a používají se opět X/Y nebo A/B stereo techniky (pravidlo 3/1)

V mixu skladby se hlavní hlas zpravidla umísťuje doprostřed stereo obrazu nahrávky. To samé platí, pokud je píseň zpívaná dvouhlasně či trojhlasně a chceme-li, aby hlasy zněly kompaktně – pak je lepší je umístit všechny do stejného místa v nahrávce. Pokud chceme doprovodné vokály více od hlavního hlasu odlišit, může pomoci u nich nastavit větší dozvuk – reverb (dopr. hlasy se pak zdají být více vzdálené než hlavní hlas).

Více o mikrofonech naleznete v další kapitole

Pomohl-li Vám obsah webu či uvedeného PDF a chcete-li přispět  na jeho tvorbu, využijte toto tlačítko: